KVILDA A OKOLÍ : HISTORIE KVILDY

Historie Kvildy

Hraniční hvozd, patřící královské koruně a tvořící přirozenou hranici česko-bavorskou, byl původně prakticky neprostupný. Zatímco šumavské podhůří bylo na konci prvého tisíciletí už poměrně hustě osídleno, hraniční hvozd ve vyšších polohách zůstával pustý.

 

 

Bavorové, kteří bývali velmistry řádu johanitů, připisovali křížovníkům své statky. Vilém Bavor ze Strakonic roku 1321 odevzdal darem konventu strakonického řádu sv. Jana Jeruzalémského mimo jiné Branišov, Lhotu, Malý a Velký Zdíkov. A právě k území Velkého Zdíkova patřilo i území dnešní Kvildy. Celé obdarování potvrdil král Karel IV. roku 1358.V této vzácné darovací listině jsou vyjmenovány veškeré darovací statky včetně jejich hranic.

O severní hranici s Kašperskohorským panstvím (dnešní území Horské Kvildy) byly vedeny staleté rozepře. Důvodem bylo rýžování zlata na horních tocích Hamerského a Kvildského potoka. Archeologický průzkum zde prokázal stopy středověkého rýžování zlata. Johanité si byli vědomi hospodářské důležitosti jim darovaného kvildského území spojeného s rýžováním zlata. Význam tohoto území nadále vzrostl vybudováním Kašperskohorské větve Zlaté stezky. Tato sloužila obchodu od roku 1366. Spojovala Pasov s Kašerskými Horami a vedla přes Freyung, Finsterau a obě Kvildy.

Lze předpokládat, že obec vznikla jako servisní osada na této komunikaci. Zápis v zemských deskách z roku 1569 uvádí že k Velkému Zdíkovu patří i „ves Kwildy“, což je první známý případ použití tohoto českého názvu a také nejstarší písemný doklad o existenci obce. Trvalé osídlení Kvildy patří ke kolonizační vlně 16. století.V roce 1793 žije v Kvildě v padesáti domech 380 obyvatel, v roce 1840 stojí v Kvildě 72 domů a žije zde 724 obyvatel. V roce 1930 to bylo 1128 obyvatel (z toho pouze 34 Čechů) a 150 domů. Sčítání obyvatel z května 1939 uvádí 1109 obyvatel - z toho pouze dva Čechy – a 176 domů.

Nejen počtem obyvatel, ale i svým hospodářským potenciálem se Kvilda postupně stala nejvýznamnější obcí centrální Šumavy. Ze servisní osad na Zlaté stezce, z osady dřevorubců a zemědělců se Kvilda stává střediskem průmyslu, řemesel, obchodu ale i střediskem společenským a církevním.

Víra a náboženství, vesměs římskokatolické, provázely zdejší obyvatele od narození do smrti. Věřící v Kvildě patřili do duchovní správy v Rejštejně, a to až do výstavby vlastního kostela v roce 1765.

Nejstarším svatostánkem byla kaple sv. Štěpána či Mariánská, postavená v roce 1709. V roce 1765 vyhověla pražská arcibiskupská konsistoř žádosti kvildských věřících a poskytla svolení ke stavbě kostela včetně hřbitova a usazení kaplana. Žádost byla zdůvodněna vysokou polohou obce, v zimním období velkým množstvím sněhu a neschůdnou, čtyři hodiny trvající cestou do kostela v Rejštejně. Tehdejší majitel panství Velký Zdíkov Arnošt Vilém Malovec, do jehož panství Kvilda patřila, nechal ještě téhož roku vystavět ve středu obce dřevěný kostel. Požehnán a zasvěcen památce Nalezení těla sv. Štěpána byl v listopadu 1765.

Ke kvildské farnosti byly přifařeny další obce a osady např. Horská Kvilda, Františkov, Výhledy, Antýgl, Korýtko, Zlatá Studna, Filipova Huť, Preisleiten, Modrava. V červenci roku 1889 vypukl v obci požár, kterému podlehlo kromě kostela a školy dalších 18 domů. Celkem 41 rodin zůstalo tehdy bez přístřeší. V roce 1892 začala na místě totálně vyhořelého dřevěného kostela výstavba kostela nového, kamenného a to pod patronací Jeho Excelence Františka hraběte Thuna-Hohensteina, vlastníka panství Velký Zvíkov. Za dva roky byl kostel vysvěcen.

Již u původního kostela byl založen hřbitov. Dvě stě let zde ukládali své mrtvé k věčnému spánku věřící kvildské farnosti.V roce 1978 byl hřbitov nešetrně zlikvidován. Na jaře roku 2004, po 28 letech, byly náhrobky symbolicky vráceny na kvildský hřbitov a vytvořeno pietní místo.

První vyučování začalo v Kvildě v roce 1768. V roce 1790 navštěvovalo školu již 52 dětí.V roce 1810 byla postavena vedle kostela, nová školní dřevěná budova s jednou třídou a nouzovým bytem pro učitele. Po velkém požáru v roce 1889 byla postavena nová škola, poschoďová se čtyřmi třídami, sociálním zařízením a bytem pro učitele. V meziválečném období navštěvovalo tuto německou školu 160 – 200 žáků. Česká státní jednotřídní škola byla zřízena v roce 1936. Koncem školního roku 1946/47, po odsunu německého obyvatelstva, zbylo v Kvildě pouze 13 žáků. Teprve od roku 1955, s příchodem dosídlenců, začal počet žáků mírně narůstat. V roce 1994 bylo vyučování na kvildské škole po 226 letech ukončeno. V budově školy je dnes Obecní úřad a kvildské muzeum.

Přežít v pustých končinách vyžadovalo postarat se především o vlastní obživu. Hradba lesa podél Zlaté stezky byla mýcena a klučena. Na takto získané půdě byla založena políčka či pastviny. S přibývajícím osídlením se generacemi vymýcené plochy rozrůstaly a stále větší část lesa byla přeměňována na zemědělsky využitelnou půdu, rozkládající se zejména na svazích okolních hor a sahajících až k vesnici. Pouze důkladnou péčí o půdu se zde dařilo pěstovat základní obiloviny, žito, oves, ječmen. Obilí bylo mleto v místních mlýnech poháněných vodou. Dále bylo pěstováno zelí, brambory. Zdejší chladné a vlhké podnebí vyhovovalo i pěstování lnu. K zemědělskému hospodářství patřil nezbytně i chov skotu. Byl používán k potahu, poskytoval mléko, maso, kůži i mrvu k hnojení. Pro většinu obyvatel mělo zemědělství samozásobitelský charakter. Se zlepšením dopravní sítě a zásobování v polovině 19. století bylo zemědělství soustředěno především na živočišnou výrobu.

První kolonisté museli vynaložit velké úsilí, aby zdolali les, postavili domy založili první políčka. Teprve později, když se dřevo stalo vyhledávaným materiálem, začalo být pro tento chudý kraj pravým požehnáním. Těžba dřeva byla nejen nesmírně těžkým, ale i nebezpečným zaměstnáním. Dřevorubcům byly pomocníky pouze sekery, pily a bukové klíny. Stromy byly tehdy káceny od září do listopadu a v zimě sváženy z lesů. V této souvislosti zmiňuji velkou vichřici, která postihla Šumavu v říjnu 1870. Tuto vichřici mistrně popsal ve svém díle Ze světa lesních samot spisovatel Karel Klostermann. Větrné smrště zle poničily krásné lesy, a protože rozlámané a vyvrácené stromy nemohly být včas vytěženy, byly napadeny lýkožroutem smrkovým. Kůrovcová kalamita se ohlásila s plnou silou v roce 1872 a vrcholila v letech 1874-1875. Původně klidná krajina kypěla životem. Šumava zažívala úžasnou hospodářskou konjunkturu.

Nejenže se výrazně zvýšily výdělky sedláků vlastnících potahy, ale i pro dřevorubce, řemeslníky, hostinské i obchodníky nastaly zlaté časy. V roce 1893 vydal spisovatel Karel Klostermann svůj druhý román V ráji šumavském popisující dobu tzv. „zlatého broučka“ s jejími důsledky. Mnoho se zde dovídáme i o Kvildě. Kromě hlavních pil, které v obci pracovaly: Strunzova pila vyrábějící i rezonanční dřevo, pila Wenzela Strunze ve Vesničce, Edenhofnerova pila stojící na soutoku Teplé Vltavy a Kvildského potoka, zde pracovalo ještě dalších sedm pil, které po zpracování dřeva z polomů opět zanikly. Dřevo se snad zpracovávalo v každé chalupě. Byla to výroba dřevěného šindele, dřeváků, nábytku, lyží a dalších dřevěných výrobků.

Kovářská práce patřila od středověku k nezbytným vesnickým řemeslům. Lze předpokládat, že první kovárny vznikly při soumarské cestě, poskytující služby karavanám.V tereziánském katastru je již uveden jeden kovář jménem Tobiáš Schuster. Rodinami provozujícími hamry byla rodina Strunzova a Zoglauerova. Jejich výrobky byly vyhlášeny kvalitou a našly uplatnění i daleko za hranicemi obce.

Koncem 18. století vstupují na scénu sklářské hutě. Zřízení sklářských hutí v odlehlé oblasti šumavských plání mělo punc určité výjimečnosti. Skláři, zdatní a světaznalí řemeslníci pochopili, jaké možnosti jim skýtají dosud nevyužité a nevýnosné lesní pustiny Šumavy – lesy oplývající dřevem, horniny bohaté křemenem, téměř celoročně hojně vodnaté horské toky. Byla to právě výroba levného tabulového skla, která dala vzniknout slavné výrobě podmaleb na skle. V době největšího rozkvětu firmy Johanna Verderbera byla roční produkce 30 až 40 tisíc obrázků.

První světová válka, ze které se nevrátilo 34 kvildských mužů a hospodářská krize ve třicátých letech zbrzdila rozvoj obce. Přesto však před druhou světovou válkou patřila Kvilda k nejvýznamnějším obcím centrální Šumavy, která se svým sociálním složením obyvatel i hospodářským charakterem podobala spíše městečku, než vesnici.

Vedle velkých podniků výše uvedených nabízelo své služby pozoruhodné množství řemeslníků a živnostníků. Byli jimi tesaři, truhláři, soustružníci dřeva, bednáři, koláři, řezbáři, klempíři, pokrývači, zedníci, rámaři, kameníci, malíři, lakýrníci.

Dále zde bylo osm krejčích, jeden kloboučník, sedm obuvníků, čtyři řezníci, čtyři pekaři, dva trafikanti, dva obchodníci se smíšeným zbožím, Baťa a obchodní dům Žalud. O dopravu se starali čtyři povozníci, dva nákladní autodopravci a dva taxikáři. Nechyběli ani lékaři a porodní báby.

V obci bylo šest hostinců, z nichž tři poskytovali ubytování.Turisté objevili Kvildu po první světové válce. Obec vedla rušný spolkový a společenský život. Nechyběly ani hasičské sbory, tělovýchovné jednoty a kapely.

Postupně narůstající německý nacionalismus, propaganda Henleinovy strany a zvláště pak zrůdná ideologie fašistického Německa způsobily v pohraničních oblastech hluboký rozkol v soužití Němců a Čechů. Po Mnichovské dohodě a vzniku Sudet odešlo z Kvildy české obyvatelstvo. Po vypuknutí druhé světové války dne 1. září 1939 odcházelo postupně na frontu, i ze Sudet, značné množství německých práceschopných mužů. Situace ve výrobních podnicích, v lesních závodech a zemědělství začala být kritická. Německé úřady organizovaly přísun příslušníků poražených a okupovaných států. Byli to nejen zajatí vojáci, ale i nasazené civilní obyvatelstvo z východu, tzv. ostarbeiteři.

Za tímto účelem byly zřizovány zajatecké a pracovní tábory. Na přelomu roku 1941/42 sloužila přebudovaná chata U pramene Vltavy jako jeden z pracovních táborů.

V druhé světové válce padlo 63 občanů Kvildy a dalších 24 mužů bylo pohřešováno. Do srpna roku 1945 uprchlo z Kvildy 226 německých občanů a přistěhovalo se 15 osob české národnosti. V roce 1946 bylo odsunuto v 11 transportech celkem 649 obyvatel německé národnosti. Poválečný vývoj Kvildy byl ovlivněn nejen odsunem německého obyvatelstva a dosídlením malého počtu nesourodých obyvatel, ale i zřízením pohraničního pásma, které zvláště na západní hranici podléhalo přísnému režimu.

K 1. lednu 1949 vznikl v Kvildě útvar 9 600 Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti, do jehož působnosti byla ke stejnému datu přenesena pravomoc Finanční stráže, čímž zde byla Finanční stráž rozpuštěna. Dokonce od roku 1951 do roku 1954 se Kvilda ocitla v hraničním pásmu. Od roku 1952 bylo v obci Velitelství praporu PS Kvilda a od 1.1.1966 zde vznikla rota PS, jejíž působnost byla ukončena v roce 1990.

Zdroj: Jaroslava Vávrová: Kapitoly z minulosti Kvildy, červenec 2005